Poručíme větru dešti??? Aneb zážitky z výstav

V Basset telegrafu vyšel v roce 2004 můj článek ohledně pořádání výstav. Vybičovala jsem se k napsání tohoto článku po několika útocích nespokojených vystavovatelů, kteří kritizovali výbor Basset klubu, že pořádá výstavy venku na trávě a pak prší. Chtěla jsem tím uvést do obrazu ty majitele psů, kteří vystavují velmi málo, nebo třeba i jen jednou za život a tím pádem vlastně ani netuší, jak to na výstavách chodí.

 

Já vystavuji již asi 12 let dá se říct „zuřivě“ a vytrvale nejen v České republice, ale

i v okolních zemích bližších i vzdálenějších. Zažila jsem na výstavách již ledaco

a nenechám se jen tak něčím zaskočit nebo překvapit, natož pak odradit.

 

I když jsem zimomřivá osoba, přesto mám raději výstavy venku na trávě než v perfektní hale, avšek na kluzkých lesklých dlaždicích, nebo ještě hůře na linoleu nebo parketách, kde se psům rozjedou nohy jako žábě, dát psa do postoje je naprosto nemožné a při běhání v kruhu riskuje pes i vystavovatel, že se vyválí oba na zemi. Navíc je pak často kruh o rozměru 3x3 metry, takže o vystavování se nedá ani moc hovořit. Proto dávám přednost kruhům venku, samozřejmě se solidním povrchem (nemám na mysli oranici, což se také často stává) a jsem ochotná tolerovat déšť, nebo jiné rozmary počasí.

 

Konec konců basset je lovecký pes a měl by něco vydržet a jeho páneček se s tím musí umět vyrovnat.

 

Protože se však zdá, že mnoha lidem se jeví jako naprosto nevhodné pořádat naše výstavy pod širým nebem , uvedu proto několik příkladů opravdu „velkých“ výstav, kde se to moc nepovedlo a přesto se tyto výstavy pořádají dále na stejném místě, ve stejných termínech a jezdí tam tisíce vystavovatelů.

 

A začnu rovnou těmi nejvýznamnějšími, kde by člověk už jen dle významu výstavy, dle počtu přihlášených psů (mnohdy více než 10 000) a také i dle výše poplatku za jednoho přihlášeného psa (70 až 80 Euro za 1 psa) očekával určitý vyšší standard. Přesto někdy právě opak bývá pravdou.

 

Světová výstava v Budapešti – z této výstavy jsem si převezla spálená ramena, ruce

a nohy, před příšerným vedrem a spalujícím sluncem nebylo úniku a svým tělem se snažil každý vytvářet stín pro svého psa a přikrývali jsme psy mokrým ručníkem, aby to vůbec přežili ve zdraví.

 

Evropská výstava v Tullnu – pršelo a foukal ledový vítr, vystavování bassetů by se dalo popsat zhruba asi takto: „už zase skáču přes kaluže“.

 

Světová výstava Dortmund – bassetí kruh byl umístěn do tmavých a nehezkých podzemních garáží, což se však v poledne jevilo jako skvělý tak, protože nahoře v pěkných halách už bylo vedro na padnutí a po krátké procházce halou jsem byla zbrocená potem, takže jsem vůbec nepocítila touhu běhat tam se psem v kruhu.

 

Dnes již jen s pousmáním vzpomínám na mezinárodní výstavu v Lodži v Polsku, kde jsme zůstali v němém úžasu stát u rozbahněného škvárového fotbalového hřiště, na kterém byly vytýčené kruhy pro psy a to i pro chlupatá načesaná společenská plemena. Dodnes se musím smát, když si vzpomenu na tu hrůzu a paniku v očích majitelů nadýchaných bělounkých bišonků, když jsem si šla zjistit, kde je kruh pro tibetského španěla, kterého jsem tam také vystavovala. Tam však vypuklo Velké vystavovací povstání a společenská plemena se stěhovala na trávu. Basseti a ostatní otužilci však zůstali na škváře. Jinde už totiž místo nebylo. Kruh pro bassety ze 2/3 pokrývala černá bahnitá kaluž a celou dobu vytrvale pršelo. Dodnes nechápu, jak rozhodčí dokázal odlišit jednu černou hromadu škvárového bláta od druhé a zadat tomu tituly. No nějak se s tím vypořádal.

 

Z našich mezinárodních výstav stojí za zmínku „nešťastná“ Mladá Boleslav, která přestože je každý rok na přelomu srpna a září, tak asi 8 let měla nepřetržitou šňůru „hubených let“, kdy buď pršelo hodně nebo málo, ale vždy to vypadlo spíš jak v listopadu. Teď se karta snad obrátila a pořadatelé výstavy i vystavovatelé svorně doufají v příštích nejméně 8 let „tučných“ s krásným počasím. Přeji jim to také, protože tam možná budu vystavovat i já. Kdo zná tuto výstavu, ví, že místa v hale moc není, takže převážná část psů se vystavuje venku na trávě. Stejné problémy mívají České Budějovice jak jarní v dubnu, tak podzimní v říjnu, jen s tím drobným rozdílem, že je ještě větší zima. Přesto tyto výstavy navštěvuje každý rok víc a víc vystavovatelů.

 

Z těchto příkladů mezinárodních výstav s mezinárodní účastí 3 až 4 tisíce psů dle katalogu je patrné, že mnoha lidem nevadí ani déšť ani sníh ani jiné rozmary počasí

a málokdy je slyšet kritiku na to, že by měla být celá výstava v hale. Někde to není ani možné, protože haly prostě nejsou k míní a jinde, i když je hal dostatek, tak to finanční stránka pořadateli nedovolí, protože pak by možná vstupní poplatek byl místo 600,- Kč spíše 1 500,- Kč za jednoho psa.

 

Vlastně když tak shrnu mé zkušenosti za celá ta léta, tak musím konstatovat, že na málokteré výstavě, ať už mezinárodní nebo národní jsou ideální podmínky pro vystavování, takové, aby se pes mohl skvěle předvést v celé své kráse. Buď je málo místo, nebo klouže podlaha, nebo je to venku na trávě plné krtičáků a ještě k tomu prší. Jedno je však jisté, když se počasí vydaří, taj je každá výstava venku pěkný zážitek, mnohem lepší než v přecpané hlučné hale, když však lije jako z konve, tak pak bohužel

i kdyby klub pořádal výstavu přímo na nádherně upraveném golfovém hřišti, stejně to za moc stát nebude a zase se najdou nespokojenci, kteří měli raději zůstat doma v teple za pecí.

 

Je však vidět, že Češi jsou národ otužilců a a řídí se heslem: „kdo nehraje, nevyhraje“. Domů do tepla totiž nikdo nikomu tituly poštou nepošle. Takže budeme dále jezdit po výstavách, ať už jsou v hale nebo venku a pak se stane i začátečníkovi, že rozhodčí ukáže na jeho psa a řekne „CACIB“ a může se stát to „neštěstí“, že ze začátečníka se stane další „zuřivý“ vystavovatel. Takových pánečků bych přála plemenu basset hound co nejvíce. Oni to totiž potřebují pro svou propagaci, aby se zase aspoň trošku dostali na výsluní, které si určitě naši ušatci zaslouží.

 

Tvrzení, že vystavování je mordování psa neobstojí aspoň u mých psů, protože když odjíždím se dvěma na výstavu, ostatní tuze závidí a snaží se procpat k autu také. Zdá se mně, že i chápou, když vyhrají, často se přímo naparují. Příkladem je můj mladý pes, jeho chování v kruhu v Ostravě bych okomentovala stručně brněnským hantecem: „dělal machra“.

 

Věra Křížová – chovatelská stanice Queen´s Hermelín