Vzorkový výlet do Moldávie

Asi před 10 lety jsem jela se psím zájezdem autobusem do Moldávie, v únoru a byl to pro mě takový zážitek, že jsem řekla, že tuto zemi nechci nikdy více vidět a zažít. Tehdy nás drželi celníci na hranicích 4 hodiny, chodili okolo autobusu se samopaly a pak se teprve vymáčkli, že projedeme jen když dáme každý 10 dolarů. Ty jsme urychleně vybrali a mohlo se jet. Výstavní hala byl hnusný plechový hangár, venku minus 12, uvnitř tak plus dva, prostě výborné podmínky, co víc si přát. Přežili jsme to sice ne ve zdraví, celou zpáteční cestu jsem se léčila z nachlazení, ale cesta je dlouhá a domů jsem přijela už skoro v pořádku. Takže můj závěr byl, že mně tam v životě nikdo nedostane.

Když letos koncem ledna poslal Ivo nabídku na jednu z posledních výstav, kde je možné naráz získat více šampionů v jedné zemi (od 1.4.2014 FCI tuto možnost zrušilo), posedla mně chtivost, spíš bych řekla přímo nenažranost a hned jsem se přihlásila s tím, že zemi - Moldávii - budu vydýchávat až později a průběžně. Takže jsem jela.

Tuto 4 denní cestu provázely od začátku samé průsery na hranicích, co však následovalo na výstavě to zrušilo zážitky z cest a vynulovalo negativní začátek na velmi pozitivní průběh. Takže ve finále to byl jeden z velmi úspěšných zájezdů, na který budu vzpomínat ještě hodně dlouho a za sebe i ráda.

Takže spirála tohoto zájezdu byla : průsery, super akce a závěrečný průser jako třešnička na dortu.

Již na maďarsko- rumunských hranicích celníci vysadili z autobusu paní, která místo svého pasu měla pas cizí osoby. Paní s sebou měla 4 malé pejsky, ty si rozebrali účastníci zájezdu a vzali je s sebou na výstavu a tam se jim i podařilo s nimi získat šampionáty. Paní měla velkou kliku, protože maďaři se jí ujali, zajistili jí ubytování na 4 dny a výborně se o ni starali. Měla opravdu kliku, že na těchto hranicích se kontroluje, stát se jí to na hranicích Moldávie, mohla strávit ty 4 dni v mrazu v kozím chlívku, v okolí nic jiného nebylo a celníci moldavani – to je sorta, tam by ochotu nesehnala. Však také na těchto hranicích jsme si užili všichni. To byl zážitek. Přišel celník, vybral pasy a půl hodiny si je v kanceláři razítkoval. Pak je vrátil, my jsme si je posílali po autobusu, když se došlo na konec, dva pasy chyběly. Prohledali jsme celý autobus, pasy nikde, tak řidič šel za celníkem, že dva chybí. Ten ho vyhodil, že všechno odevzdal a už byl namíchnutý. Znovu se prohledal autobus – nic. Tak šli znovu za celníkem, ten už vysoce podrážděný je vyhnal. Co teď. Tak znovu prohlídka, paní která měla bearded kolii ji kousek odsunula ze sedadla, čokl na těch dvou pasech celou dobu seděl. (Tato pašerácká potvůrka pak v sobotu stála na bedně jako BIS). Tak šel řidič za celníkem, že pasy se našly v autobuse a ten nám to za odměnu osladil, vybrat psí pasy a za veterinářem. Takže další hodina v háji, pak dal veterinář pokyn , že prý můžeme jet. Aspoň řidič to tak pochopil, vlezl do autobusu, nastartoval a rozjel se. No to bylo tóčo. Za autobusem se v tu ránu s řevem hnali 4 celníci, mávali pistolemi a řvali jak pominutí. Tak řidič zastavil a za půl hodiny, aniž by ho na fleku odstřelili, i když to tak napřed vypadalo, tak si vyjasnili, že pokyn k odjezdu nemá co dávat veterinář, nýbrž celník. Abychom si to pro příště pamatovali, tak za odměnu probrali zavazadlový prostor autobusu , kopali do autobusu a mlátili s kovovými klecemi na psy, protože zuřili, že tam skoro nic jiného není. Pak z nich vylezlo, že chtějí za každého psa 1 Euro, po předání peněž nás milostivě pustili do země zaslíbené – Moldávie. Uf.

Hala na výstavu nás příjemně překvapila, byla moc hezká, sice malá ale fakt dobrá, úroveň jak u nás. Záchody čisté a uklízečky je pořád uklízely, všude bylo teplo a všude koberce. Dostali jsme ke vstupnímu listu každý lísteček na jeden vzorek ochutnávky vína. A tady to začalo, nejpříjemnější část

celé výstavy. Proto vzorkový zájezd, jeden vzorek – to znamenalo v jejich pojetí nepřetržitý přísun bílého, červeného a šumivého moldavského vína vynikající kvality, jakýsi tvrdý alkohol a k tomu pirožky, také výborné. Takže když nám pohostinně sdělili, že můžeme ochutnávat, dokud budeme moct, no tak jsme ochutnávali. Proč ne, kde se to tak stane?

Takže při první mezinárodní výstavě, kdy rozhodčí probíral psy podle pohmatu od čenichu až po špičku ocasu, což u nás není vůbec vidět, tak jsem byla velmi rozčilená a bála se, jak dopadneme, tak odpoledne, kdy jsem již byla v „mírném rauši“ a filipínský rozhodčí popadl baseta za kůži na zádech a natáhl ji nahoru 15 cm, tak už mně to bylo naprosto jedno, co to dělá a připadlo mně to docela zábavné. Rozhodčí byli nečekaně docela dost přísní, někteří naši pejskaři dopadli docela špatně, přestože byli sami ve třídě, dostávali VD jen to fičelo, mých basítků se to naštěstí nedotklo a splnili jsme na 100 %, takže se to vyplatilo. Plná náruč šampionátů. Super akce.

V neděli na závěr ještě organizátoři rozdávali láhve přebytečného vína vystavovatelům, někteří si toho nosili plné náruče. Já jsem dostala jednu láhev červeného vína, moc jsem se těšila, jak doma oslavíme společně výlet, v autobuse nějaký magor hodil na můj kufr něco těžkého a víno i když bylo zabalené v ručníku, tak se rozbilo a z oslavy nic nebylo. Víno vypily moje svetry.

Na tuto výstavu přijelo několik autobusů rusáků a ti si to panečku užili - ty vzorky. Nedá se to jinak říct, ožrali se jako carští důstojníci, za kruhem se porvali jako psi a nadávali rozhodčím, co se do nich vešlo. Jedna jejich drobounká a hezounká holčinka – handlerka v sobotu odpoledne už plápolala po halách jak kus hadru, opilá jak zákon káže a myslím, že toho už moc nevystavila a v neděli jsme ji už ani neviděli, zřejmě nemá ještě dostatečný trénink svých kolegů.

Ovšem u nás tomu v neděli nasadila korunu jedna velmi decentní paní , učitelka v důchodě, která normálně asi vůbec nepije, aspoň jsem ji nikdy neviděla loknout ani trošku piva. Ta v neděli zjistila, že se podává bílé šumivé a chodila tak dlouho, až totálně vyšuměla. Já jsem ji viděla až v kruhu, netušila jsem, že usilovně popíjí. V kruhu se motala jak můra okolo žárovky, já jsem myslela, že se jí udělalo nějak mdlo. Když vyšla z kruhu , tak upadla a to jsme již viděli, že je totálně na mol. To šumivé pila jak štamprlata, obracela prý to do sebe jednu za druhou. Ovšem hned jak skončila výstava, tak se odjíždělo směrem k domovu a na hranice to bylo kousek. Paní ostatní dovlekli do autobusu, kde se hned zhroutila na sedadlo a upadla do mrákotného spánku. A na hranicích vypukl samozřejmě poslední průser. Celník vstoupil do autobusu a chtěl pasy. Paní napřed nebylo možné vzbudit, až se probrala, tak napřed nechápala, co se po ní chce, pak začala hledat pas a nenašla. Celník stál a stál, pak ho to přestalo bavit, prošel si zatím celý autobus a pak se zase vrátil a pořád trval na tom, že ten pas chce vidět. Na to paní vedle povídá naší ožralce, prosím tě, chce po tobě ten pas. A ožralka pronesla velmi hlasitě a velmi zřetelně : aby se neposral. A ztuhl celý autobus i s celníkem. Ten chvíli stál, myslíme si, že tomu určitě rozuměl, ale zachoval dekorum, řekl , že jde ven a ať ten pas najdeme. Tak jsme hledali a pas byl zastrčený za opěradlem. A kupodivu bez následků jsme mohli hned odjet.

V Maďarsku jsme vyzvedli paní s cizím pasem, předali jí ošampionované pejsky a jelo se domů. Šlo to hladce až do Brna, jen jsem na závěr cesty až doma zjistila, že jsem nechala v autobuse klec pro psy, tak tu mně dovezla na výstavu do Brna kamarádka.

Takže takto vesele proběhl náš poslední výlet za kupou šampionátů jedním vrzem v jedné zemi. Ale určitě pojedu v létě někam dolů na Balkán, tam to také vždycky stojí za to a zážitky bývají také plnohodnotné. Těch zážitků už bylo, že by to vyšlo na jednu veselou knihu.

Věra Křížová – kennel Queen´s Hermelín