Jak jsme trénovali Jeníčka na BZH

Tak k tomu přece jenom došlo. Nikdy jsem si nemyslela, že budu někdy dělat se svým psem zkoušky honičů. Při té představě mne vždy jímala hrůza, jelikož jsem si nedovedla představit, že psa naučím stopu,odložení a další úkony, respektive, že budu mít psa tak chytrého a schopného se to naučit.

V roce 1993 jsme si koupili první fenu basseta Apolenu. Začali jsme se učit vystavovat, jezdili jsme na klubová setkání a moc se nám to líbilo. Jenže měla naše holka smůlu. Jednoho dne na chatě v lese potkala větší štěně dogy a to jí doslova upáralo kus ucha. A bylo po výstavách.

V roce 1997 měla Polinka štěňata a tak jsme si nechali Adinu. Krásná holka se začala úspěšně vyvíjet ale měla větší smůlu než její mamka. Ve dvou letech začala mít epileptické záchvaty a opět bylo po všem. Neklesli jsme na mysli a z Adiny je dnes ve věku 11 let Česká veteránka šampionka.

Po odchodu Polinky v r. 2005 jsme zůstali s Adinou sami. Jenže bylo smutno. Nikdo se nerval o žrádlo, nikdo nežárlil, nikdo nesoupeřil o přízeň páníčků. Vydrželi jsme to dva roky. Pak jsem rozhodila sítě a do těch se lapil náš Jeníček – Yannick Queen´s Hermelín od Věrky Křížů z Brna. Když jsme ho přivezli domů tak s námi čuba měsíc nemluvila a kluka ignorovala. Teď je to však u nás jako za stara. Opět boj o žrádlo, opět žárlení, opět soupeření o přízeň páníčků. Je to krása!

Jeníček nám povyrostl a na to zákeřně čekala Věrka Křížová. A hned při první příležitosti mne uvrtala do barvářských zkoušek v květnu v Blučině. Po zjištění, co všechno musím Jendu v relativně krátkém čase naučit, šly na mne mrákoty.

Tak jsem si obstarala od souseda, myslivce, čerstvé spárky a nastrkala jsem je do mrazáku (a při každém vytahování masa na vaření jsem omylem tahala ven ta chlupatá kopyta). Pak jsme taky dostali čerstvou kůži ale ta už do mrazáku nešla. Zlatým hřebem našich příprav byl ovšem sousedovic divoký kanec Davídek, který se s Jeníčkem honil kolem plotu. Když jsem vše dala do kupy, vyrazili jsme do lesa. Jela jsem dřív, natahla stopu, schovala kančí kůži do houštiny a vrátila se na základnu do naší chaty. Asi za hodinu jsme vyrazili. Chudák Jeníček na nás koukal jako na blázny, když jsme ho nutili hledat Davídka a přitom ho ještě uvazovali u stromu a stříleli . Ale těch Davídků jsme najednou našli mnohem víc!!!

Jak tak jdeme po stopě, najednou se ozve v mlází pokvikávání a mlaskot. Jeníček zpozorněl a hned by tam chtěl vlézt. Teď jsme si uvědomili, že celá léta jsou zde na jaře zalehlá prasata se selaty. Tak nevím, proč jsem sebou tahala tu kůži?! Nicméně Jeníček k ní došel a po dalších trénincích, už ne tak hektických, zkoušky v Blučině udělal. Sice jenom ve III. ceně ale jsme za to rádi. On je velmi chytrý a šikovný, jako každý basset, ale páníčkové mu nevěnovali tolik času, který by si zasloužil. Příště se polepšíme.

Lovu a bassetům zdar!

Soňa Viková, Plzeň